Poklidný pardubický večer, slečna neznámého jména, kterou mám sto chutí pokřtít na Danu, vrací se do svého domova. Při hledání klíčů, narazí na mikrotužkovou baterku a opět si ji nevěřícně prohlíží. Ještě méně rozumí tomu, proč ji v zadní kapse kalhot tlačí ořezávátko s nápisem Paris a sirky od toho divného malíře. Každopádně to bude muset celé říct mamce. Něco takového přeci člověk nezažije každý den.
„To bys nevěřila, co se mi teďka stalo. Jdu normálně z nádraží přes křižovatku u Tesca a potká mě tam turistka, z Francie a ptá se mě, kde jsou Gočárovy Automatický mlýny. Tak jí to ukážu na mapě a kousek jdu s ní, aby to trefila. No a když se pak loučíme, tak mi dá tohle.“
Slečna mnou pokřtěná jako Dana vytahuje první z pokladů své zadní kapsy.
„Vořezávátko. Pěkný, dřevěný.“ ocení matka.
„Z Paříže.“ doplní novokřtěná Dana a na potvrzení svých slov otočí ořezávátko matince v prstech a ukáže na černý nápis na zadní straně.
„No, potom jdu dál a za pár minut jde proti mě kluk, rozhlíží se kolem, pak mě zastaví a zeptá se, kde je tady poblíž nějaký otevřený papírnictví. Tak mu říkám, že teď v sedm už asi nikde. Tak von se smutně zatváří a ptá se mě, jestli u sebe nemám nějaký nožík, že skicuje obrázek a že se mu zlomila tužka. Tak já, že je mi líto, že nožík nemám. No ale pak jsem si vzpomněla, že jsem přeci dostala ořezávátko od tý francouzky. Taková náhodička.“
„To je dobrá náhoda.“ ocení matka.
„A to není všecko. Já mu dala to ořezávátko. On si ořezal tužku a když jsme se loučili, tak mi řekl, že mi moc děkuje a že kromě toho, že maluje, je taky grafik. Nato vytáhnul z kapsy sirky a dal mi je, že na nich navrhoval logo, tak že si je mám nechat jako dárek.“
„A máš je?“
Slečna Dana, již zřejmě smířena se svým novým přízviskem, vytahuje ze zadní kapsy druhý ze svých pokladů.
„Pěkný.“ ocení matka.
„No a to není všecko. Jdu dál a na konci Sladkovskýho proti mně jde chlap a celej rozčilenej telefonuje, s někým kdo mu zamknul něco důležitýho v kufru. Pak se zastaví, vytáhne cígo, nemůže najít zapalovač a tak se mě ptá, jestli u sebe nemám oheň. Tak já se zasměju, protože to je náhoda jak blbec! Normálně u sebe nic nenosim, ale teď mám sirky od toho malíře. Tak mu je dám. Von vysvětluje, že je úplně rozčílenej, protože mu kamarádi zamkli kufr visacím zámkem. Ukazál mi ten kufr a opravdu na něm byl takovej malinkej zámeček. A teďka to nejlepší! Jak si chce zapálit, tak votvírá tu krabičku a říká: „Slečno, vy tu máte nějakej klíček!“ Tak já, že není můj, že jsem ty sirky před chvilkou dostala. A on se zamyslel a pak řekl: „Je to možná blbost, ale já něco zkusim.“ A teď poslouchej! Vzal ten klíček, strčil ho do toho zámku na kufru a normálně, nekecám, ho vodemknul!
„To není možný.“
„Fakt to tak bylo. My jsme z toho byli oba úplně hotový. Já se začla strašně nahlas smát. On měl evidentně radost, říkal, že to jsou dneska zámky na nic, když se daj odemknout každym druhym klíčkem, ale stejně že je to náhoda.“
„A pak?“
„Pak si zapálil to cigáro. Vrátil mi sirky a když jsme se loučili, tak povídá, že by se mi chtěl nějak odvděčit, že by mi třeba mohl dát aspoň jednu z map, co má v tom kufříku. Že prej je prodává. Tak mi jednu dal, že se mi třeba bude hodit, až pojedu na dovolenou.“
„To je neuvěřitelný. Ukaž mi tu mapu!“
„Tu mapu už nemám. To je právě úplně nejabsurdnější. Jak jsem ji dostala, tak jsem pokračovala dál. Projdu podchodem pod tratí a tam kousek u nonstopu postává ňákej chlap a telefonuje. No a jak jdu kolem něj, tak chytám, že mluví o tom, že musí jet do Chorvatska. Moc ho nevnímám, pokračuju dál. On pak říká něco o tom, že se se teda vrátí domu, když za tou holkou, s kterou telefonuje, nemůže dojet a pokračuje mým směrem. Já stejně nemám, co dělat, tak ho poslouchám a konečně chytnu v čem je ten problém. On potřebuje mapu! Tak mě napadne, že by to byla dobrá náhoda, kdyby to byla ta mapa, co jsem před chvílí dostala. Podívám se na ni a je to mapa Kvarnerského zálivu. A ten je přece v Chorvatsku! A on mluvil o tom, že se potřebuje dostat do Chorvatska. Tak chvíli váhám. Chápeš, je to trochu divný oslovit někoho s tím, že mu nabídneš mapu, co si před chvílí dostala od úplně neznámýho člověka. Ale pak jsem si řekla, proč to nezkusit a přišla jsem k němu, jestli by se mu nehodila tahle mapa. On se na ni podíval, pak se zeptal do telefonu, jestli to místo, kam jede, leží v Kvarnerským zálivu. Nato se celej rozzářil, byl z tý náhody ještě víc hotovej než já. Rozloučil se do telefonu, moc mi poděkoval a na výměnu mi dal tuhle mikrotužkovou baterku. Prý se mi bude ještě hodit.“
„To je divný.“ Matka otáčí baterkou v ruce, jako by doufala, že na ní rozluští nějaké tajné sdělení.
„Co je divný?“
„To všecko. Všecko to je hrozně divný.“
…
Ta druhá strana příběhu je neméně zajímavá. Co nás vedlo k tomu převléknout se za francouzskou turistku, malíře či dealera map a vrhnout neznámého kolemjdoucího do víru absurdních náhod? Je to poťouchlá chuť někoho napálit, touha připravit dospělému člověku zázrak- takového malého ježíška, nebo sociologický experiment testující, jak velké množství absurdních situací dokáže člověk jdoucí za svým jasně daným cílem zkousnout?
Když o tom teď uvažuji, tak při přípravě našeho experimentu převažovala touha vytvořit neznámému člověku na krátkou chvíli alternativní svět. Otevřít mu do něj dvířka první absurdní situací a absurditu pak gradovat až do chvíle, kdy si neznámý uvědomí, že jsou náhody inscenovány a bude si moci vybrat, zda v této hře pokračovat s očekáváním stálé absurdnějšího nebo se z námi vytvořeného světa vrátí za svým městkým bytím. Tímto záměrem jsme se zároveň drželi myšlenky akce, v rámci níž jsme naše uličnictví prováděli. Pardubický festival Offcity se totiž snaží vnést drobný punk do ulic města, který kohokoli, kdo na hru přistupí, může vynést mimo řád všednosti.
V případě našeho počínání se náš záměr maličko zvrhnul. Nikdy by nás totiž nenapadlo, kolik absurdních náhod jsou lidé ochotni tolerovat, aniž by jim přišly podezřelé. Tak tomu bylo příkladně se slečnou, jejíž rozhovor s matkou tvoří první část mého textu. Ten rozhovor sice popisuje situace, které skutečně proběhly, je ale bohužel vymyšlený. Ona dívka, které mám sto chutí říkat Dana, zmizela totiž z našeho dohledu pár minut poté, co vyměnila mapu Kvarnerského zálivu za mikrotužkovou baterku. Nebyla tedy šance jí vysvětlit, do jaké hry se to onoho zářijového večera nevědomky zapojila. Její život, který jsme nechali vykolejit do světa vymyšleného, nevrátili jsme již zpět. Nezbývá tedy, než věřit v poslední absurdní náhodu, která k této mladé dámě zanese tento článek Mnohostí, po jehož přečtení si i s ořezávátkem, krabičkou zápalek a baterkou najde cestu zpátky do našeho světa, toho opravdového, v kterém nikdo nic nepředstírá a nikdo nikoho neklame…