Co je to, když se řekne „ČAJ“? Taková nahořklá hnědá voda, často docela horká. Když se pak v hrnku zapomene někde stát (což se stává neméně často), tak se na hladině objeví lesklý tenký škraloup. Tak nějak jsem si to od dětství zafixoval. Taky jsem si dlouhá léta fixoval, že aby to nebylo takový divný, nijaký a hořký, tak se do toho lejou šťávy, medy, sype se do toho cukr. Tak trochu je ten čaj votrava, vlastně jsem ani nevěděl, proč se to pije. Ve školních jídelnách toho byly plný kotle. Čaj. Tak se tomu říkalo.
No, jenže teď mi bude už konečně čtyřicet, takže jsem měl dostatek času zjistit, že ČAJ, to je někdy i něco víc. Víte, už jsem se totiž za ta léta unavil jídlem. Už mě to fakt nebaví. Hmota, která se furt tlačí jedním otvorem dovnitř, aby vylejzala druhým ven. Furt dokola ty samý slaný, sladký, mastný chutě, no řeknu vám – nic moc. Čtyřicet let žraní, to už člověka docela unaví. Ale ochutnávat svět, to mě stále baví. A hle! Najednou jsem konečně objevil ten úžasný potenciál čaje. To to trvalo!
Jako první mě strhla japonská sencha. Bylo to náhlé, inspiroval mě kamarád, koupil jsem si malou skleněnou konvičku, abych mohl detailně pozorovat proces luhování, rozvírání čajových lístků a zakalování vody. A pak ta pozorná ochutnávání a tříbení citu pro správné načasování slévání, aby výsledná chuť co nejdokonaleji obšťastnila vjemy. Krásné večery, ještě krásnější rána a čajem prolité dny. Je to opravdu ještě docela nedávno, co se mi tento svět čaje otevřel, ale už jsem stihl objevit, že k výsledné kompozici chuťového zážitku lze použít i řadu jiných složek, než jsou listy čajovníku. A to se dostávám již k jádru tohoto sdělení, které má oznámit světu, že byl vynalezen fascinující „Čaj magického soumraku“.
Nerad bych již plýtval slovy, přejdu rovnou k věci. Základem čaje magického soumraku je hrstička, nebo spíše taková špetka laciného pu-erhu. Zjistil jsem, že pu-erh se dobře snoubí se sušeným květem černého bezu, zdá se, že jsou přímo kamarádi. Ale oba dohromady působí dost suše, přestože vytváří plnohodnotnou podmalbu.
Rozjímal jsem nad tím, čím do této kompozice zasáhnout, abych v chuti rozsvítil chybějící svěžest, a díky náhodě jsem velice správně zvolil ohryzek máslové hrušky. Ano! Pu-erh, bezový květ a hruška, to je něco, co člověku udělá radost, aniž by musel něco jíst. Laťka se dá ovšem zvednout ještě o něco výše. Do této veselé a syté trojice lze vnést magii soumraku dvěma až třeba malinkýma prosušenýma houbičkama. Do čaje v tu chvíli vstoupí něco jako duch lesa, který zakoření v zemitém pu-erhu, skryje se pod větvemi bezu a občerství se hruškou. Člověk pak může tiše – s miskou teplého, bronzově zbarveného čaje v dlaních – tento úkaz pozorovat.
Tento čaj jsme pili ve dvou, za soumraku, snesl několik nálevů a vnesl do našeho večera nezapomenutelné kouzlo. Takové magické kouzlo, o kterém jsem v jídelně na základní škole neměl ani ponětí.