Nečíst a nepsat. Zpívat. Kdyby se tak každý místo vět dorozumíval melodií. Kbyby byl aspoň zpěv tak běžný jako řeč, aby nikoho neudivil ve své svobodné podobě kdekoli na ulici, záchodě, nádraží, nebo lavičce před hospodou, tak jako mě, protože zaslechnout takovou přirozenost je už skoro zázrak. Ale údiv je počátkem moudrosti, tak není čeho litovat, jen co objevovat. (Co je krásnější než tiché lidské pobrukování? Možná jen to o něco hlasitější…) Díky své pěstované důvěřivosti se i přes nečekané zkušenosti prozpívám občas ulicí a bývá mi tak naplněně, že zpěv je jen výrazem nedostatku místa pro další pocity a tak vlastně zpěvem přetékám okraje bezhlasé obvyklosti a je snadnější se smát v sobě všem malým obavám a zmatenostem.
Zpěvem se človek k sobě dostává zespod. Všimla jsem si toho v jednom podchodu slovinského hlavního města, kde hrál jeden mladý člověk na buben zvaný hang a mě bylo zalehko se k němu svým hlasem připojit. Byla tam nádherná akustika a lidí procházelo jen poskrovnu. Sedla jsem si na zem a s přivřenýma očima poslouchala ty kouzelné tóny. Ráda přidávám melodii k druhé, právě vznikající. Je to jako tkaní právě se zhmotňujících pramínků barev, do kterých se představy snadno vlévají a formují krajiny, džiny a jinany, které jsou nám známé tou důvěrou, s jakou je vytváříme, nebo necháváme přicházet. Tak – zpívala jsem, zpívala a po nějaké době, kdy se znění utlumilo, mě onen hudebník s úsměvem povzbudil k hlasitějšímu výkonu. Řekl: „Dej svůj dar, nenechávej si ho pro sebe.“ A to mi ukázalo na co už jsem zase zapomněla, že strach máme většinou jen sami o sebe, o svou omezenou představu a přání.
Rozehrál se znovu a já jsem pozorovala svou pozornost, jak krouží kolem mě a dívá se zavřenýma očima kolem sebe a tím nechává myšlenky vytvářet nehmotné napětí. Když jsem si to uvědomila, rozhodla jsem se nechat vše okolo samo sobě a zachytit svou pozornost. Vtáhla jsem ji svou představou úplně dovnitř sebe sama, svého těla, někam k srdci, a najednou jsem se rozezpívala! Hlas byl tou koncentrací jasnější a hlavně – hlavně jsem cítila najednou zas spojení sama se sebou, což může znít na jednu stranu samozřejmě, ale ve skutečnosti je to vzácnost leštěná silou pokusů o něj (aspoň pro mě). A to bylo to nejdůležitější, na co jsem za celé to jaro přišla. Být ve svém srdci – tam někde uprostřed hrudi – a že to nejsou jenom slova a obnošenost pocítí každý při tom svém ponoru…
Tak děkuji tomuto prostoru ke sdílení a milujte s a nořte se. 🙂