Náhody nejsou

Můj syn Tomáš snad už od tří let chodil na procházky nejraději k popelnicím, k velkým odpadovým kontejnerům, později objevil i skládky. Domů nosil, jak sám říkal, potřebné věci, někdy je označoval dokonce slovem poklady. Já jsem tomu říkala harampádí. Občas jsem tajně nosila potřebné věci zpět do kontejnerů, ale ony se k nám často vracely a Tomáš mi celý šťastný sděloval, že tu věc sice už jednu má, ale bude dobré mít dvě. Tato jeho záliba mu vydržela dodnes, tedy téměř do dospělosti, proto mě vůbec nepřekvapilo jeho sdělení v telefonu, kdy mi velice šťastným hlasem sděloval, že našel poklad. O jeho pokladech jsem věděla své. Stručně mě poprosil, abych připravila nějaké suché hadry na otření navlhlých věcí, které přiveze. Byl totiž vlhký prosincový den, chvílemi pršelo i sněžilo, psa by člověk ven nevyhnal. Než zavěsil, jen podotkl, že tentokrát budu mít radost i já. Pomyslila jsem si: „Co to asi bude tentokrát?“ Ale jako milující matka jsem vše připravila a čekala.

Za hodinu se ozvalo drnčení venkovního zvonku. Když jsem otevřela dveře, uviděla jsem před nimi dvě přepravky na ovoce plné knih a Tomášova kamaráda Ríšu, který ze sebe ve velké rychlost vyhrkl: „Nenadávejte, já jsem ho jen přivezl, neunesl by to.“  A zmizel. V tu chvíli se objevil Tomáš s další přepravkou. Než jsem stačila něco říct, Tomáš se svým odzbrojujícím úsměvem hlaholil: „Toho je, co? Samotného mě to překvapilo.“ Co zbývalo. Přepravky jsme nanosili do předsíně a postupně jsme začali s utíráním jejich obsahu. V první byly samé dětské knihy. Z nich jsem měla opravdu radost, protože učím dětskou literaturu a knihy neustále půjčuji a nepíši si komu, o mnohé jsem tak přišla  a nyní jsem se k nim lehce dostala – Medvídek Pú, Pohádky tisíce a jedné noci, Pohádky matky Husy … Všechny jsem pečlivě otřela. Mezi tím syn přebíral další přepravku s knihami a jeho radost byla obrovská. Každou chvíli zavolal: „Pojď se podívat, tu jsem sháněl po antikvariátech, to je nádhera!“ apod. Šlo především o knihy týkající se architektury a umělecké fotografie, a protože syn právě končil fakultu architektury, opravdu to považoval za poklad. Já se pustila do třetí přepravky. Ta se zdála nejméně zajímavá, byla naplněna alby, různými volně naházenými fotografiemi a sešity. Poctivě jsem postupně otřela fotografie, jež byly na zadní straně označeny rokem. Všechny byly z období 1. republiky. Nijak zvlášť jsem je neprohlížela. Potom jsem začala otírat sešity. Otevřela jsem jeden a překvapeně jsem četla. Terezín 1943, deník, Jiří Brady. Den po dni zde byl zachycen život chlapce, který psal, jak dopoledne chodí pracovat a večer se učí. Stěžoval si na přísné profesory, na problémy s angličtinou, dokonce jsem objevila tahák k písemce z dějepisu. Psal i o sestře Hance, s kterou se musel rozloučit v Terezíně, když dostal rozkaz odjet do Osvětimi.  S rozechvěním jsem vzala do rukou další sešit. Tentokrát to byl deník z Osvětimi z roku 1944. Přečetla jsem ho jedním dechem. Pod ním jsem objevila časopis Vpřed. Jako uhranutá jsem četla jednotlivé příspěvky, dívala se na kresby a představovala si děvčata, která časopis psala. Vespod bedny se najednou objevily další věci – židovská hvězda, povolání na seřadiště Židů pro Jiřího Bradyho a Hanu Bradyovou, vkladní knížky vystavené v  Novém Městě na Moravě, vkladní knížka z Terezína na jméno Jiří Brady, osobní dopisy z Terezína i Osvětimi a další a další dokumenty. Alba byla plná fotografií. Nyní jsem už tušila, kdo na fotografiích je. S Tomášem jsme byli vzrušení a říkali si, zda to Jirka a Hanka (tak jsme jim začali říkat) přežili. Večer jsem nemohla usnout a přemýšlela, co udělat.

Ráno jsem zatelefonovala do židovského muzea, řekla jsem pracovnici muzea, co jsme objevili a zda nám mohou pomoci při pátrání po Jiřím a Haně Bradyových. Sdělila mi, že se pokusí a vzala si moje telefonní číslo. Po třech dnech mi zavolala a suše oznámila, že mi nemůže pomoct, že nic nezjistila. Byla jsem zklamaná, ale Vánoce klepaly na dveře a já jsem v předvánočním shonu své pátraní odložila.

Vánoce mám ráda jednak proto, že uvidím všechny mně milé lidi, ale i proto, že mám čas na čtení. A právě při četbě literárně kritického časopisu Ladění jsem objevila recenzi na knihu Hanin kufřík. Po jejím přečtení jsem zavolala na celou rodinu: „Už jsem objevila našeho Jirku a Hanu!“ Už to opravdu byl „náš“ Jirka i „naše“ Hanka. Cítili jsme tak nějak, že patří k nám, vždyť jsme měli jejich osobní věci. A pátrání začalo znovu, ne v Brně, ale v Praze. Postupně jsme se dostali k panu Hermanovi, synovci pana Bradyho, spojili se s ním a řekli mu o objevených věcech. Požádal nás, abychom mu je poslali, aby potvrdil, zda jde opravdu o věci jeho strýce. Protože jich bylo hodně, nakonec jsme se dohodli, že naskenujeme tři fotografie a pomocí e-mailu je pošleme jemu a on sám je pošle panu Bradymu. Tak se stalo. Jen jsem si říkala, zda je to opravdu náš Jirka a zda se ozve. Hned druhý den jsem měla v e-mailové poště stručnou zprávu od pana Bradyho, že to jsou opravdu jeho věci a abych byla tak hodná a napsala mu telefonní číslo. Měla jsem radost a zároveň pociťovala i trochu zklamání z tak stručného dopisu. Ale nakonec převážila radost. Těšila jsem se domů, až  řeknu rodině, že jsme Jirku opravdu objevili.

Ještě téhož dne odpoledne, ani jsem se nestačila v předsíni vysléci z kabátu, zazvonil telefon. Jako obvykle jsem se neosobním hlasem představila a z druhé strany se ozvalo: „Tady Jirka Brady z Toronta!“ Prosím? „Paní Pavlovská, tady Jirka Brady, chci Vám poděkovat za fotografie. Přišly v předvečer mých narozenin a musím říct, že to byly ty nejkrásnější narozeniny od války. Jak dobře jste fotografie vybrala.“ Já jsem jen prohodila: „To byla náhoda.“ A tu mi pan Brady říká: „ Náhody nejsou, všechno plyne tak, jak plynout má, setkáváme se s těmi, s kterými se setkat máme a zažíváme to, co máme ve svém životě zažít. Vaši ruku vedla moje maminka tam shora. Poslala jste mi její fotografii, fotografii mého strýce, který mi pomohl utéct z komunistického Československa, a celé rodiny. Tedy mých nejdražších. To nebyla náhoda.“ Povídali jsme si ještě dlouho o tom, jak Tomáš našel „poklad“ a jak jsme pátrali po Jirkovi a Haně. Měla jsem pocit, že se známe už dlouhou dobu. Nakonec jsme se dohodli, že mu všechny věci předáme.

Došlo k tomu po půl roce. Nikdy nezapomenu na ten den. Věci jsme rozložili na náš stůl pro 12 lidí. Byl plný. Pan Brady přijel se svou dcerou Larou. Když uviděl plný stůl jeho a Haniných osobních věcí, rozplakal se a po chvíli řekl: „ To je opravdu poklad. Má minulost.“ Netušil totiž, že je toho takové množství. Až tehdy jsem si uvědomila, že jsem se nikdy nezmínila, kolik věcí jsme zachránili. Pomalu šel ke stolu a začal brát jednu věc po druhé. Když se začetl do deníku a časopisu Vpřed, vůbec nás nevnímal. Teprve po notné chvíli promluvil k Laře: „Tady píší o Bradičce, to je o Hance. A tady má Hanka svůj příspěvek.“  Potom se začetl do deníku a své čtení komentoval: „Na to jsem úplně zapomněl, že jsem psal báseň.“ A se smíchem dodal: „To asi z hladu.“ A tak to pokračovalo celé dopoledne.

Když si odnášel pečlivě uložené věci v bedně do auta, děkoval a při loučení opět neopomněl říci: „ Věci plynou, jak plynout mají, my jsme se měli setkat.“

Douška
Jiří se stal přítelem celé naší rodiny, patří k nám a my k němu.