Člověk, který má takzvaně zdravé oči, si nedokáže, myslím, moc dobře představit, jak vidí někdo, kdo trpí nějakou oční vadou. A člověk, který už má nějakou oční vadu, si pravděpodobně moc přesně nepředstaví, jakým způsobem vidí člověk s jinou oční vadou.
Je docela možné, že každý člověk vnímá svět trochu jinak nejen mentálně, ale i fyzicky očima, protože existence dvou očí se zcela stejnými fyzikálními vlastnostmi je vyloučená. Vlastnost oka a vlastnost duše spolu budou ale zřejmě nějak souviset.
Já znám krátkozrakost. Předměty, osoby, budovy, písmena a čísla na tabuli nádražní i školní, vše, co je trochu vzdálenější, začalo od určité doby v mých očích ztrácet své jasné obrysy, své individuální optické ohraničení. Věci existující odděleně vedle sebe začaly splývat do větších celků, mnohobarevných tetelících se skvrn. Věci ostré se zaoblují, jedna entita se vpíjí v druhou. To je moje krátkozrakost. Kdybych viděla jeden den zcela dobře, tj. ostře a další den tak, jak vidím dnes, asi by mě to trochu vyděsilo, ale zrak se při krátkozrakosti mění (horší) postupně, vždy o kousek blíž k nemožnosti jasné smyslové indentifikace objektu a jeho přísného odlišení od objektu vedlejšího.
Poprvé jsem si všimla svého měnícího se zraku při hodině vlastivědy ve 4. třídě. Na tabuli byly obrázky živočichů a úkolem bylo napsat jejich názvy a čím se živí. Mé vědomosti byly v tomto směru stoprocentní, ale nemohla jsem náhle živočichy na obrázcích od sebe rozeznat a jala mne z toho bezmoc, kterou pak později pomohly vyřešit brýle, jež mé vidění opět zostřily. Ale stejně mi snad už tehdy právě vlivem nastupující krátkozrakosti, díky které všichni živočichové (vzpomínám si na ježka, hyenu a velblouda) splynuli v jedinou mnohoobsažnou barevnou pulsující skvrnu (jakési jednotné živočišné energetické pole), bylo trochu naznačeno, že stejně a snad i více důležité než vědět, jak se kdo jmenuje a co žere, je pochopit to, co paní učitelka ve výuce zcela pominula, totiž, že „vy i já jsme jedné krve, Ježku, Hyeno, Velbloude !“, tj. že všichni živočichové a možná, že vlastně úplně všechno, funguje v uceleném zázračném systému, jak mi pulsující skvrna, vzniklá rozmazáním hranic mezi jednotlivými živočichy, vyjevila.
Jsem moc ráda, že optici vynalezli brýle a já můžu zakoušet radost z ostřejšího vidění, radost z odlišností existujících tvarů a mohu se vyhnout také třeba nárazu hlavy do pro mne očima neviditelné přesto existující tyče lešení. Moc ráda si ale i brýle sundám a ponořím se do toho oceánu jasně nerozlišených tvarů, barevných mlhovin a nedefinovaných možností. Nabízí se spekulace, zda dochází k takovému vidění proto, že je danému člověku třeba zkušenosti lahodného splývání až mizení objektů nebo zda naopak se takové vidění objeví u člověka, který není správně schopen věci od sebe oddělit, rozpoznat, individualizovat. Čili dar nebo neschopnost? Asi obé.