Stylizace se mi hnusí. Často mě označují za staromilce, protože nosím kulaté brýle a drdol ve stylu Boženy Němcové, v bytě mám převážně starožitný nábytek a na stěnách visí jen obrazy a reprodukce dávno mrtvých malířů a grafiků. Současné spisovatele nečtu, píšu dopisy namáčecím perem, studuji dějiny středověkého umění a chodím do kostela. Nic než staromilská pseudoromantická stylizace, chtělo by se říct. A taky se řeklo, několikrát. Bohužel se v dnešním takzvaném umění již málokdy setkám s něčím, co by mi svou opravdovostí připomnělo díla mistrů dob minulých.
Protentokrát se však pokusím zaměřit na dobu nedávnou ve svědectví, které svými kritickými prsty sahá do stále živě debatované situace umění, zejména pak toho vizuálního.
Ačkoli text, který vám zde předkládám k úvaze není zrovna dnešní (jedná se o úryvek údajného rozhovoru mezi Picassem a spisovatelem Giovannim Papinim, který byl publikován v Papiniově knize Il Libro Nero v Římě v roce 1951), jeho myšlenková aktuálnost se mi zdá stále víc než platná. Ikdyby to měl být jen pokus definice začátku konce. Zachycení okamžiku vývoje, který se od té doby posunul o několik světelných let blíže k naprostému zmatku.
∴
„Před mnoha lety jsem v Paříži koupil šest Picassových obrazů, ne proto, že by se mi mohly líbit, ale protože byly v módě a já je mohl dát někomu jako dárek…Avšak dnes, sám na Côte d’Azur, nevěda jak zaměstnat svůj čas, dostal jsem chuť setkat se s autorem těchto maleb.
Žije tu nedaleko, ve vile na břehu moře, se svojí ženou, která je velmi mladá a atraktivní. Je mu myslím tak šedesát či pětašedesát let, proudí v něm ale dobrá katalánská krev, je silný a statný, opálený a v dobré náladě.
Zpočátku jsme mluvili o nějakých společných známých, ale celkem rychle se naše konverzace stočila k malířství. Pablo Picasso je nejen šťastným umělcem, ale i inteligentním mužem, který se kdekoli a kdykoli nebojí zasmát teoriím svých obdivovatelů.
– Vy nejste ani kritik ani estét, říká mi, a já k vám mohu mluvit otevřeně. Od útlého věku, jako ostatně všichni mladí, jsem měl svou vlastní víru v umění, ve velké umění. Ale s lety jsem pochopil, že umění, jak jsme ho chápali až do konce devatenáctého století, umírá, je navždy ztraceno a odsouzeno, a že ta takzvaná umělecká činnost se vší svou specifickou výmluvností je jen mnohotvárným projevem jeho smrtelného zápasu.
Navzdory opačnému zdání, lidé se čím dál více odklánějí od malířství, sochařství a poezie. Lidé dneška dávají svá srdce úplně jiným věcem: strojům, vědeckým objevům, bohatství a nadvládě přírodních sil. Umění pro ně již nepředstavuje životní potřebu a nezbytnost ducha, jako tomu bývalo dříve. Hodně z nich je nadále umělci a hodně z nich se také uměním zabývá, nýbrž z důvodů, které mají málo společného s uměním. Pokračují v něm v duchu napodobování, z nostalgie po tradici, ze setrvačnosti, z lásky k ostentativnosti a k luxusu, z intelektuální zvídavosti, kvůli módě nebo z čistého kalkulu. Ze zvyku a snobismu žijí tedy ještě v nedávné minulosti, ale valná většina z nich už nemá tu teplou a upřímnou vášeň. Umění pokládá nanejvýš za kratochvíli, rozptýlení a okrasu. Nové generace zamilované do mechaniky a sportu, upřímější, však cyničtější a bezohlednější, pomalu zanechají umění jen muzeím a knihovnám, jako nesrozumitelný a nepotřebný útvar minulosti.
Co může dělat umělec, který jako já v tomto blízkém konci vidí vše jasně? Řešení ve změně zaměstnání by bylo příliš tvrdé a nebezpečné z hlediska materiálního přežití. Nabízejí se mu tedy pouze dvě možnosti: bavit se a vydělávat prachy.
Od chvíle, kdy umění již není potravou, která živí ty nejlepší, umělec může popustit uzdu svému talentu v nejrůznějších pokusech o nový výraz, ve všech možných rozmarech fantazie a východiscích intelektuálního šarlatánství.
Lid už v umění nečeká útěchu a opěvování. Ti rafinovaní, bohatí, zahálčiví lihovarníci podstaty ale baží po všem novém, zvláštním, originálním, extravagantním a skandálním. Já sám jsem od dob kubismu a i nadále uspokojoval tyto pány a kritiky různými měnícími se bizarnostmi, které mi prošly hlavou, a čím méně jim rozumněli, tím více mě obdivovali. Díky času strávenému všemi těmito hrami a malichernostmi, těmito hlavolamy, rébusy a arabeskami, jsem se stal dosti rychle slavným. Sláva znamená pro malíře prodej, výdělek, štěstí a bohatství. A teď, jak víte, jsem slavný a jsem bohatý. Ale když jsem sám, tváří v tvář sobě samému, nemám už odvahu považovat se za umělce, ve vznešeném, antickém smyslu toho slova. Giotto, Tiziano, Rembrandt a Goya byli opravdovými malíři. Ale já, já jsem jen veřejný bavič, který pochopil svou dobu a využil, jak jen nejlépe mohl, hloupost, marnivost a chamtivost svých současníků. Tato má zpověď je vpravdě hořká, bolestivější než by se mohla zdát, tuto upřímnost si však zaslouží.
A po tom všem – uzavřel Picasso svůj monolog – pojďme se napít.“