Promiňte, omlouvám se. Pardon! Ničemu už totiž nerozumím. Je mi 45 roků a měla bych mít jasno. Ve všem. Nebo alespoň v tom důležitém. Měla bych vědět, co je dobré a co špatné, kdo je zlý a kdo hodný. Neměla bych váhat, kam jít a co si o kom myslet. Já ale nevím!
A nemyslím tím jen takové ty kuriózní věci, na které se odpověď shání jen těžko. Třeba, když pes vznikl vyšlechtěním z vlka, jak se propracoval až k bílému kudrnatému pudlíkovi? Co s tím vlkem, proboha, dělali… Nebo na co si sedaly vlaštovky, když ještě nebyly dráty elektrického vedení. Na zem? Vedle sebe? A proč se nejezdí na zebře, když vypadá stejně jako kůň, jen je pruhovaná…
Myslím závažnější věci, na které mají snad všichni ostatní, mimo mě, svůj jasný názor. Úplně nejčerstvější na seznamu toho, o čem vůbec nevím, co si myslet, jsou předvánoční dary pro opuštěné děti u nás v Klokánku. Pečlivě zabalené krabice plné olysalých plyšáků bez oka, packy nebo nohy. Puzzle bez poloviny dílků, knihy s vytrhanými stránkami. Plavky s vytahanými gumičkami, sešmajdané pánské polobotky. Budou z nich mít děti bez rodičů radost? A proč si někdo myslí, že ano. Ten NĚKDO si ale dal tu velkou práci, sehnal krabici, donesl ji na poštu, zaplatil poštovné. Je hodný? Naivní? Slabomyslný? Já to opravdu nevím!
Zrovna tak nevím, co si myslet o golfových hřištích, rostoucích jak houby po dešti všude kolem. Třeba ti do nich nic není, našeptává jeden hlásek v mé hlavě a druhý oponuje: ale je. Kde si budou hrát všechny děti, když volné plácky zaberou krabice supermarketů, skladišť a příroda se scvrkne na pečlivě střežené greeny několika boháčů. A kde se budeme procházet my všichni ostatní… Já nevím!
Také nevím, co si myslet o televizních programech. Samozřejmě, bez televize se dá žít a dobře, jenže to nechci! Klidně se přiznám, že s hrnkem kafe se občas chci pohodlně složit do křesla a chvíli jen tak zírat. Nechat se bavit. Relaxovat, nebo se nudit. Něco se dozvědět. Někam se podívat, aniž bych musela opustit svoji vysezenou plyšovou pec. Z obrazovky, té nekomerční, prý veřejnoprávní, placené daňovými poplatníky, výhrůžně zírá chlap přestrojený za kuchaře a předstírá, že vaří. Tluče paličkou, přes igelit(!), do kusu mastné flákoty a polévá ji temně hnědým chemickým roztokem. Mňam, mňam, chrochtá lascivně a z rovnováhy ho nevyvedou ani naivní dotazy obstarožní hvězdy pop musik. Duševní porno vrcholí v mohutném vzdychu rozkoše z vytvořené pochutiny. Tak tohle taky nechápu. Proč nezakročí ona rada pro rozhlasové vysílání a nezatrhne mu to? Jsou snad obnažené údy pro náš duševní vývoj nebezpečnější?…
Je čas se přiznat. Nerozumím ani sama sobě. Proč tohle vlastně píšu. Proč se přiznávám k věcem, které bych měla pečlivě tajit. Skrývat. Možná je načase učinit slib. Předsevzetí. Přísahu. Od zítřka se budu snažit. Nasadím masku solidnosti. Loajality. Normálnosti! Začnu se starat jen o sebe. Svoji rodinu a peněženku. Konto. Prachy… I když,… stejně nechápu, nerozumím tomu… Chtěla jsem se ještě zeptat na tolik věcí… Už zase začínám. Ale už opravdu naposled. Promiňte. Pardon!