Můj život na syrové stravě

Do svých desíti let jsem byla bezstarostným dítětem, jehož jedinou povinností bylo chodit do školy, vážit si rodičů a uklízet po sobě hračky…Nic víc a nic míň. Do té doby jsem, až na operaci slepého střeva, neměla s doktory téměř žádnou čest. Dokonce u mě neproběhly ani takové ty běžné dětské nemoci. Žádná chřipka, angína. Zato zarděnky, ty jsem měla dvakrát 🙂

V desíti letech však nastal onen zlom, jako by někdo najednou můj život rozpůlil na dobré a zlé a já se tomu dobrému mílovými kroky vzdalovala.
Vzpomínám, že jsem najednou neměla sílu hrát si s ostatními dětmi, byla velmi unavená, podivně se mi zvětšoval krk. Po prvních krevních testech vyšlo najevo, že si mé tělo vytváří protilátky proti štítné žláze. Samovolně ji ničí, vlastně páchá sebevraždu. Je vám sice deset, stále však za sebe ještě nenesete zodpovědnost a tak tedy přijmete všechny ty barevné krabičky, ukrývajíc hormony, které si najednou vaše tělo již nedovede vytvořit. Skousnete několik odběrů krve, úsměvy doktorů, že je vlastně úplně vše v pořádku. Časem však přicházejí další nezvaní hosté, jako je nespavost, která se vás drží a drží, celých dlouhých pět let. Stovky probdělých nocí, bušení do polštáře, do zdi, naslouchání pravidelnému dechu druhých, kteří sní. A vy za ně bdíte. Léky, které v lékárničce zabírají stále více místa, vyhýbavé pohledy lékařů, kteří jednoduše neví co s vámi. Vnímáte jen maminku, jejíž ruka je podivně horká, ale stále vás na všech těch vyšetřeních tiskne k sobě.

Vždyť je to ještě v pořádku, člověk si vystačí i s třemi hodinami spánku, hlavní je, že krev nevykazuje nic zlého. Co na tom, že hodnoty štítné žlázy jsou jednou nahoře, jednou dole, tak to prostě chodí… pětiminutové návštěvy u lékaře, které rozhodnou o tom, co s vámi bude celý další rok…

Je mi osmnáct a najednou mohu opět klidně usínat. Neznám hezčí pocit, než se večer zavrtat do postele, přikrýt se až pod bradu a během půl hodiny nerušeně snít. Jak moc si všeho najednou vážím, věci, které jsou pro druhé tak nepodstatné a samozřejmé, beru jako dar. A děkuji za každé nové ráno, kdy opět radostně běžím do školy.

Za dva roky je však opět všechno jinak, najednou se mi velmi zhoršuje pleť, vypadávají vlasy, menstruace je velmi nepravidelná, štítná žláza je již úplně zničená a jsem zcela závislá na substituci, která tělu dodává hormon zvaný Tyroxin. Na pleť mi gynekolog předepisuje antikoncepci, samozřejmě tu nejsilnější, která do měsíce zabere. Chvíli je fajn, štítná žláza vykazuje ustálené hodnoty, jsem na vysoké škole a můj život konečně plyne v poklidu.

Po roce se však opět dostávám do začarovaného kruhu. Hodnoty TSH jsou náhle velmi vysoké, dosahují až 12mlU/l. Jsem opět vyčerpaná, nenacházím žádnou sílu, v mém životě se na malou chvíli usazuje frustrace, že to tady nezvládnu. K tomu všemu se dostavují dyspeptické potíže, neustálá bolest břicha po všem co sním. Pleť má sice zdravý nádech, ale jakmile vysadím antikoncepci, opět se objeví bolestivé akné. Vlasy stále padají, již nejsou tak krásné jako dříve. Je mi 21, tak ráda bych se rozběhla, ale nezbývá nic, než pomalinku jít a čekat, že se třeba opět udá zázrak.

Břicho neustále pobolívá, absolvuji několik vyšetření, endoskopie, kolonoskopie, v rukou pak držím žádanky, které potvrzují idiopatické záněty střev, které ne a ne odeznít. Léky, které dostávám, jen přitěžují. Jednoho dne je vyhazuji do koše. Jednotlivé medikamenty přece nic neřeší. Snažím se najít příčinu, experimentuji s jídlem. Chvíli vysazuji lepek, chvíli laktózu, chvíli obojí najednou. Absolvuji další a další vyšetření, stále se hledá příčina, protilátky proti Transglutamináze negativní, stejně jako protilátky proti laktáze. Bolesti břicha se stupňují. Raději nejím, již jsem vysledovala, že na lačný žaludek je mému tělo nejlépe. Jsem možná pohublá, možná mi padají víc vlasy, ale studuji, mám více zájmů, jsem vlastně šťastná. Své nemoci již tolik neřeším, smiřuji se se vším.

Ve svých 27 letech se chystám odjet pracovat do Anglie, pravidelně užívám Letrox a antikoncepci. Vše si nechám předepsat v dostatečném množství, aby má lékárnička nezela prázdnotou. Štítná žláza sice opět zlobí, ale lékařka se rozhodne s navyšováním dávky léků zatím počkat. „Uvidíme po roce, slečno.“

Týden před odletem jsem unavenější než kdy dřív, trápí mě žízeň, v obchodě nakupuji poslední věci na cestu a vlastně ani nedokážu přečíst etikety. Vše se ztrácí v mlze, zůstává jen ona žízeň a hlad, který je velmi zvláštní. Mám chuť pouze na sladké, kupuji si med, avšak, s každou další lžící ona potřeba sladkého ještě více stoupá. Zjišťuji, jak moc jsem za poslední měsíc zhubla, přisuzuji to však obavám před cestou. Nesmím přeci na nic zapomenout. Nejsem ve stresu, ale nejsem ani v pořádku. Cítím to. Tři dny před odletem se probouzím a nemám sílu vstát. Oblékám si tričko, ruce ani nohy mi nepatří, už nevidím ani před sebe, napouštím si vodu do bandasky, která se stala mým nejlepším přítelem a pomalu kráčím k lékaři. Už z moči poznává, že není něco v pořádku. Posadí mě, píchne do palce, přiloží k němu podivný přístroj, který přes proužek nasaje mou krev a pět vteřin čeká. Onen přístroj ukáže hodnotu 16. Ničemu nerozumím, chce se mi jen spát, nemyslet na nic. Sestřička volá záchranku, bandasku doplňuje vodou, pak už jen ležím v bílém pokoji, u okna. Někdo přijde a bere mi další krev. Mám pocit, že mi žádná nezbyla.

Za pár hodin se dozvídám, že mi můj imunitní systém začal ničit Beta buňky slinivky břišní, přinášejí stejný přístroj, kterým mi sestřička ráno testovala krev + ještě něco navíc. Dvě inzulínová pera, jedno modré, druhé šedé. To vše je teď mé. Slyším se, jak pláču. V duchu se loučím s letenkami, které mám někde v kapse kabátu. Vše je mi jedno, v nemocnici jen tupě kývu, když si mě k sobě bere nutriční terapeutka, která mi daruje několik letáků s výměnnými jednotkami a po pěti minutách ji opouštím. Přicházím domů a vyhazuji všechny sladké jogurty, všechny další nesmysly, učím se aplikovat inzulín a chystám se na studium Nutriční terapie. Cítím, že svou nemoc potřebuji pochopit. Na otázku, co mi mé tělo zničí příště, lékař jen pokrčil rameny.

Po roce studia na vyšší odborné škole zdravotní se začínám setkávat se zcela novými lidmi. Vyhledávám diabetiky 1. typu, se kterými vyměňuji zkušenosti. Jednoho krásného dne mi píše mladá slečna z Bratislavy, diabetička 1. typu s vyléčenou štítnou žlázou. Nabádá mě k syrové stravě. Neaplikuje inzulín, neužívá léky, všechny výsledky krve jsou dokonalé.

Bolesti břicha jsou stále na denním pořádku, stejně jako večerní dávka antikoncepce, padající vlasy, únava, inzulín, občasné hypoglykémie, kdy marně hledám po kapsách cukr a potupně se ptám někoho v davu, zda se mohu napít jeho Coly.

Přemýšlím, zda to vůbec zvládnu, dokážu se vzdát celozrnného pečiva, kuřecího a rybího masa, tvarohových sýrů, sladkých věnečků z cukrárny, jemných bílých jogurtů, mých oblíbených ovesných vloček? Co si vůbec budu mazat na chleba, co bude tím chlebem? Mé občasné kakao a sušenka, arašídy wasabi, aspiková miska? Co si v létě opeču nad ohněm? Jablko? Hodnotím svou stravu, brouzdám minulostí, až příliš rychle mi dochází, že můj jídelníček kolikrát denně nečítal ani kousek zeleniny, ovoce. Co když je ona příčina právě zde?

Ne, nerozmýšlím se, nemám co ztratit, ráno se probudím, nakrájím 2 jablíčka na plátky, posypu skořicí. Místo svých oblíbených 9 jednotek inzulínu, aplikuji pouze 4. Ráno jsem glykémie vyšší, vím, uvidíme, třeba hladina krevního cukru nepřeskočí hodnotu 7,5. Hodinu po snídani vytahuji glukometr. Ukazuje 4,2 mml/l. Oloupu si tedy pomeranč. Za hodinu ještě jeden. Glykémie před obědem dokazuje, že je vše v pořádku – 5,2 mml/l. Pečlivě krájím zeleninu, přidávám lněné, slunečnicové a sezamové semínko. Citrónovou šťávu, můj salát čítá snad 400g. Neaplikuji žádný inzulín. Hodinu po obědě glukometr ukazuje 6,5. Za další hodinu pak 5,6. Na svačinu připravuji menší ovocný salát a večer si odšťavňuji mrkev se zázvorem. K tomu misku mandlí. Na půl litru mrkvového džusu postačí 1 jednotka inzulínu. Mám radost, nesmírnou. Večerní hodnota krevního cukru se ustálila na 5,0…

Postupně namáčím pohanku, vytvářím svá první smoothie, kupuji si nakličovací misku, pěstují stévii sladkou, dál experimentuji s inzulínem, s enzymy, které si kupuji. Mizí hypoglykémie, mou lednici obývají nové druhy zeleniny a ovoce, misky, do kterých každý den připravuji salát. Objevuji Quinou, amarant, Goji, Spirulinu. Kupuji si první odšťavovač, kvalitní mixér, na kterém vyrábím nejrůznější pomazánky. Kávu vyměňuji za meltu.

Po 4 měsících na syrové stravě vysazuji antikoncepci. Ano, asi už podesáté. Připravuji se na bolestivou menstruaci, na okamžik, kdy se opět zhorší pleť, kůže bude svědit a já budu používat silnou vrstvu make-upu. Nic z toho se neděje. Menstruace přijde tak, jak má. Trvá pár dní, nic zvláštního, necítím žádnou bolest.
Pleť je téměř stále stejná. Vlasy pevnější, lesklé, při česání vypadne maximálně
jeden, dva, někdy žádný. Kamarádky se mě ptají, jaký používám šampon a jak často chodím na solárko. Vím, jsem opálená, ale za to všechno vděčím svému večernímu koktejlu z mrkve a zázvoru 🙂

Po 8 měsících na syrové stravě mizí záněty střev. Glykovaný hemoglobin se rovná hodnotě 3,6%. Z původních 30 jednotek inzulínu si aplikuji pouze 15. Tělo přestává ničit beta buňky, C peptid je roven hodnotě 0,54 ng/ml. Tato hodnota se nesnižuje. Najednou nevím, co jsou to dyspeptické potíže. Jednoduše vymizely. Cholesterol je ukázkový. Můj život je naplněn novými lidmi, smyslem, energií a radostí. Poprvé za posledních 18 let se cítím báječně. Po 10 měsících na syrové stravě navštěvuji svého endokrinologa. Kouká na výsledky krve, poté na mě, vyptává se a dělá si poznámky. Nemůže pochopit mé podlimitní hodnoty TSH. Ubírám letrox, o 50%, poprvé za 19 let. Odcházím domů s absolutním pocitem štěstí, je mi dobře na duši a zářím.

Občas si ještě vzpomenu na ty nekonečné hodiny trávené v čekárnách, maminčinu ruku, která mě pokaždé držela a tiskla k té své. Na pocit únavy z probdělých nocí, strach z hypoglykémií, které vás přepadnou, jedno jim kde. Nad vším již dávno mávám rukou.

Poprvé v životě cítím, že vše, co dělám, naplňuje můj život nekonečnou lehkostí, která mým krokům udává rytmus. Dotýkám se hvězd, které mne vedou. Neřeším již žádnou bolest, užívám si onoho blaženého pocitu, že jsem. Občas se posadím v parku na lavičku, jen tak tiše dýchám, naplněna vděčností, že jsem v sobě našla tu sílu dělat věci jinak. Nakupuji dál ovoce a zeleninu, chystám lahodné saláty, pracuji, studuji nutriční terapii, pomáhám lidem, kteří kráčejí po stejné cestě jako já. Cítím ve všem neutuchající smysl. Bavím se světem, tak jako nikdy. A i kdybych se směla ještě jednou narodit a vybrat si trošku jiný začátek, ne, vůbec nic bych neměnila. Svůj život, od začátku, až po dnešní den, neuvěřitelně miluji…

Pro více informací mne můžete kontaktovat na poznejsvezdravi@gmail.com, kde Vám jako nutriční terapeutka ráda dále pomohu.

Příbuzné články