V pátek před čtrnácti lety se mi sesypala duše jako domeček z karet. Všechno, co tvořilo její strukturu, se proměnilo v bezvýznamné trosky: žebříček hodnot, plány do budoucna, význam všech každodenních činností, význam čehokoli. Zborcení nemělo žádnou vnější příčinu, prostě se to najednou stalo. Nejspíš lehčí až střední záchvat endogenní deprese, kdybych tomu chtěla dát nálepku. Chovala jsem se jako obvykle, síla zvyku udržela v chodu všechny funkce, jenom jsem se už nesmála a mluvila jen v nejnutnějších případech, zkrátka tělo bez duše. Mozek pracoval a snažil se vyluštit zadání: jak z té pustiny vydolovat původní vnitřní svět.
Přišla jsem na to v neděli odpoledne. Z mlhavé představy nějakého životního šoku – okamžitá změna zaměstnání, okamžitý odchod někam daleko – se vynořilo řešení nenásilné, malá změna, na kterou stačilo pomyslet a cítila jsem slabounké přílivy radosti, první emoce po několika dnech robotické existence. Pořídíme si psa.
Proč jsme ho už dávno neměli? Znáte to. Nejdřív vám to nedovolí rodiče, pak jste sám rodičem a všechny praktické okolnosti nabývají větší důležitosti než touha: chlupy na gauči, ťapky na linoleu, loužičky na koberci, venčení v mrazu a plískanicích, nemoci, blechy a klíšťata, peníze na žrádlo a veterináře a další. Teď mi jde ale o život a pes je to jediné, co mě zachrání. Čert vem jakékoli budoucí těžkosti. V Inzert Expresu, který se nám doma povaluje, nacházím adresu v Husovicích, kde mají k mání trpasličí pudlíky aprikot právě připravené k odběru, a s manželem vyrážíme. Sice se trochu bránil, ale nebylo mu to nic platné.
Bortící se rodinný domek je uzpůsoben k obývání pudlí rodinkou, majitelé bydlí jinde. Jedna z chlupatých kuliček, fenečka se zjevnými známkami hyperaktivity, se na mě vrhá s radostným štěněcím štěkotem, dřepnu si a nechám se olizovat. Sice jsme chtěli kluka, ale tahle si mě vybrala a já nebudu stát osudu v cestě. Platíme něco přes tisícovku za pudlíka bez papírů, a pejskovi i nám začíná nový život.
Teoreticky ani materiálově nejsme na nový přírůstek připraveni. Čtrnáctiletý syn Michal dostává na starost vymýšlení jména. Moc se s tím nepáře, takže chlupáček dostává běžné psí jméno Bettynka. Bettynka je položena na huňatou deku na koberci a nedělá nic. Je vyjevená a po aktivitě, natož hyperaktivitě ani stopy. Nevadí, to se poddá. Hodláme ji vychovávat láskou a vlídným slovem. Samozřejmě budou tu jisté hranice, jejichž zachovávání budeme nekompromisně požadovat. Vzhledem k nedostatku zkušeností a znalostí ještě nevíme, kudy hranice povedou, máme jen jedinou jistotu: nebude s námi spát v posteli. Je to nehygienické a nevýchovné, i když prý to někteří pejskaři dovolují.
Bettynka dostala misku s vodou, misku s granulkami, trošku tvarohu, byl proveden pokus o vyvenčení, došlo na loužičky v bytě. Je večer, Bettynka je uložena na svou deku, syn do dětského pokoje, my v ložnici. Můj duševní stav: prakticky normální.
Ještě v ložnici svítíme, když se přišourá Bettynka k naší posteli, opře se předními packami o rantl a pokvikává. Nešťastné opuštěné zvířátko, které dnes naší vinou přišlo jedním rázem o všechno: o svůj domov, o maminku, o celodenní dovádění se sourozenci, o pospolitý nocleh v chumlu s ostatními. Ztratilo všechny jistoty, život jsme mu obrátili naruby a teď mu nechceme poskytnout ani svoji teplou blízkost. Přináším bedničku od nářadí, obalím ji ručníkem, aby to neklouzalo, a vytvářím Bettynce pohodlný vstup do naší postele, pro dnešek i pro dny následující, dokud nebude dost velká, aby vyskočila sama. Bettynka spokojeně usíná na manželově polštáři. Jak nás mohlo napadnout, že nebude spát s námi!
