Důvěrně známé neznámo

Do galerií chodím zřídkakdy. Bývá tam takové zvláštní ticho, a pak ty mlčenlivé pohledy babek… nemohu v klidu dýchat. Naštěstí není třeba lozit dovnitř. Sama ulice má tak husté fluidum, že člověk může býti ohromen na každém rohu. Speciálně poblíž hlavních nádraží a základních škol.

Já to cítím, tu koncentraci mozků spoutaných ve třídách, toužících se vystřelit na Mars, hlavně ven z toho papiňáku řízené výuky. Vždy, když se přibližuji k nějaké ZŠ, můj vnitřní barometr začíná bublat. Jistě, hrají v tom roli i moje vlastní vzpomínky na ty dlouhé, předlouhé dny prozírané oknem ven na šedivý chodník, po kterém občas prošel někdo – SVOBODNÝ. Někdo, kdo si jen tak může někam jít, svým vlastním tempem. My jsme ale museli čekat na debilní, předebilní zvuk školního zvonku, který nám dovolil na 5 minut mluvit a vstát ze židle, než započala další dávka nekonečných muk a kroucení se v lavici – práce na vlastní skolióze a apatii.

Dětství – tato prožitá perioda fyzické existence člověka patřičně vzdělá. Například na to, aby později, v dospělosti, dovedl pochopit hloubku expresivního sdělení v kresbě prstíkem na zaprášené okno. Když jsem na jaře roku 2016 procházel Královým Polem v Brně kolem základní školy, můj vnitřní barometr vřel a já byl nesmírně rád, že jsem ten den nešel do galerie. Hned vedle školy – na přízemních oknech činžáku – totiž probíhala expresivní výstava, která hloubkou svého sugestivního výrazu posunula hranice mé představivosti. Tak dlouho se v galerii pozdržím jen před málokterým dílem. Zde na ulici jsem si mohl umění navíc nejen vychutnat bez vyčítavých, němých očí babek, ale mohl jsem zcela svobodně, bez doprošování, vytáhnout svůj fotoaparát a vybraná díla si tak odnést s sebou domů k pozdějšímu studiu a rozjímání.

Vybral jsem si dvě příbuzná díla, zabývající se figurou v zajímavé zkratce, nenuceně přecházející do holých symbolů s vloženým textem (rovněž ve zkratce). Zatímco na prvním díle mě zaujal text „OK ČUR“, druhé vybrané dílo mě znejistilo významem samotné kresby. Jakobych tak nějak tušil, o co jde, přesto jsem nedokázal bezpečně identifikovat znázorněné. Tato znejisťující ambivalence odkrývající tenzi mezi mým vlastním raciem a podvědomím, mě zanechala nějaký čas v němém úžasu. Archetyp důvěrně známého neznáma, ze kterého až mrazí, přesto po něm člověk jaksi niterně touží.

Děkuji tímto ZŠ Botanická za uspořádání výstavy. Pokud k ní vyšel i katalog, rád bych si jeden kousek zakoupil. (Nebyl-li už rozebrán, což bych pochopil).